Když jsem při prvním těhotenství kupovala výbavičku, trápila mě jedna věc - manžel je podnikatel a já mu pomáhám, m.j. pravidelně obíhám úřady, roznáším faktury či nakupuji drobný materiál. Potřebuji se tedy i s dítětem bezproblémově dostat všude tam, kam potřebuji. A protože to je s kočárkem dost velký problém, plánovala jsem si koupit nějaké nosítko.
Nějaké nosítko... Já vlastně znala jenom jedno, klasickou klokanku. Systém
přenášení dítěte v ní se mi nelíbil, takže jsem dlouho váhala, obíhala obchody, snažila
se sehnat něco lepšího... Úsilí se mi vyplatilo. Nakonec jsem koupila šátek na nošení
miminek.
Zpočátku jsem měla obavy živé dítě do šátku uvázat, bála jsem se, že to nezvládnu a Verunka mi vypadne. Jenže ... Verunka se vůbec nechtěla vozit v kočárku, celou procházku pokaždé prořvala, uklidnila se jenom tehdy, když jsem ji z kočárku vyndala a nesla v náručí schovanou pod kabátem. Párkrát jsem se s kočárkem nedostala tam, kam jsem potřebovala, málem jsem Verunku vysypala na jezdících schodech a to nemluvím o některých nepřehledných přechodech, kde dostávaly zabrat mé nervy (navíc oslabené poporodními změnami). Ani trochu se mi nelíbilo, že v nich nejdřív musím zkusmo vystrčit kočárek do silnice, a když ho nesmete auto, můžu přecházet nebo že kolikrát jsem musela jít několik metrů po rušné silnici, než vůbec bylo možné najet zpátky na chodník (např. díky nevhodně zaparkovaným autům nebo opravám komunikací). A doma situace nebyla o nic lepší - Verunka se stále dožadovala svého prsu, odmítala ležet v postýlce a já už si připadala jak šimpanz. Věčně v předklonu a ruce vytahané až ke kolenům. Týden po návratu z porodnice už jsem byla tak vyřízená, že jsem si Verunku poprvé uvázala do šátku... a kočárek jsem znova začala používat až po půl roce.
Byla to naprostá úleva. Je rozdíl, když člověk miminko neustále vláčí v náručí a když ho má uložené v šátku a tím jeho váhu rozloží i na ramena. Navíc se mi uvolnily ruce a já konečně mohla začít zase něco dělat. Verunka se taky uklidnila - stalo se z ní hodné, tiché miminko, které se zvědavě rozhlíží po okolí a spokojeně se přitom tulí k mámině tělu. Cestování s dítětem v šátku byla pohádka - nebyla jsem odkázaná na pomoc druhých, dostala jsem se naprosto všude, nebyl problém nakojit dítě na ulici, aniž by si toho kdokoli všiml, a když to bylo nutné, ani jsem se kvůli kojení nemusela zastavovat a mohla jsem spěchat dál za svým cílem... Na úřadech jsem nemusela poslouchat hloupé řeči (jako například když jsem se nedávno vydala s golfáčema do podatelny Obchodního soudu: „Ježíšmarjá, no podívej se na to, vona nám vleze s kočárem až do kanceláře!“), naopak potkávala jsem v nich samé milé úřednice, které se nejdřív mohly rozplynout nad krásným miminkem, a potom s úsměvem vyřídily mé žádosti. Za veliké plus považuji, že jsem mohla chodit na procházky do lesa a neničila si kočárek o spadané větve, vylezlé kořeny či nízké stromky. A navíc - krásně jsme si na procházkách popovídala. Mohla jsem Verunce povídat o věcech kolem nás, říkat jí básničky či zpívat písničky. Asi by to šlo i s kočárkem, ale mně připadá hodně nepraktické bavit se s miminem, které leží metr ode mne schované v hlubokém kočárku.
A jaký je vztah lékařů k šátku? Veskrze kladný - ortopedům nevadí, naopak za plus
považují, že si v něm dítě nezatěžuje záda a kyčle jako v klokance, a taky pro matku
je lepší správně uvázaný šátek, který dítě pevně tiskne na tělo, než klokanka, která
naopak od těla mírně visí. Neurologové jej vítají, při nošení prý dítě neustále musí
„vyrovnávat rovnováhu“ a tím dochází ke stimulacím v mozku a rychleji dozrává
nervová soustava - výhodné je to zejména pro děti nedonošené. Ostatně, kamarádce
neurolog nošení v šátku přímo „naordinoval“. Psychologové a neonatologové jásají -
dítě je u matky, vnímá známé podněty (tlukot matčina srdce, její vůni) čili se cítí v
bezpečí, mezi matkou a dítětem vzniká pevná vazba, děti nebývají tak bojácné. Navíc
novorozeně dobře vidí zhruba na vzdálenost 20-30 cm, v šátku je to zhruba tak
vzdálenost od matčina obličeje... Naše pediatrička mě pochválila - nošení je pro dítě
přirozené, navíc se dětem dostává víc podnětů, než při vožení v kočárku, a většinou
jsou prý šikovnější :o)
A co na nošení říkají moje záda? V těhotenství jsem s nimi měla problémy, takže mě rehabilitační sestra i porodní asistentka připravily na skutečnost, že i když se po porodu můj stav zlepší, velice rychle se díky péči o dítě zase vrátí nazpátek. A skutečnost? První půlrok, kdy jsem Verunku výhradně nosila v šátku, bylo všechno OK. Pak jsem prvně vytáhla kočárek - a záda doslova zařvala. Od té doby je jejich stav všelijaký a ve chvíli, kdy mě bolí, si dítě daleko radši uvážu do šátku, než bych tahala kočárek. Zdá se vám to být paradoxní? Není - šátek mám přivázaný pevně na tělo, takže váha dítěte je krásně rozložená na celá záda. Když potřebuji vynést kočárek do schodů (bydlíme naštěstí v pouze v prvním patře), tak se o nějakém rovnoměrném rozložení mluvit nedá, navíc kočárek sám o sobě taky něco váží. Zrovna tak jsem si uvědomila, že když kočárek tlačím do kopečka (a my na jednom takovém bydlíme) nebo vyjíždím prudší nájezdy, jsem přitom nepřirozeně předkloněná, abych mohla pořádně zabrat. Takže v zájmu mých zad jsem kočárek používala opravdu výjimečně - spíš jenom na procházky po parku nebo na větší nákup.
Když bylo Verunce 15 měsíců, koupila jsem si golfové hole. Verunka už přeci jenom
běhala, a já měla každou chvíli zašpiněné a okopané kalhoty. Myslela jsem si, že
tento problém golfáče vyřeší - nevyřešily. Špinavá jsem byla dál, i když tentokrát ne
od dítěte, ale od koleček, jak jsem kočárek vynášela do schodů či hromadné dopravy.
Navíc Verunka chce pořád chodit sama, takže jsme se opět vrátily k šátku. Ten se dá
složit do batůžku a překáží daleko míň, než prázdné golfáče.
Zkrátka - neumím si představit, že bych šátek neměla. No, asi by to šlo i bez něj, ale
za cenu mnoha ústupků. A kdo šátky vyrábí a prodává?:
Vatanai
Hnutí za aktivní mateřství
Biobaby
Dydimos (Německo)
Girasol (Německo - dovoz z jižní Ameriky. Jejich šátky prodává i HAM.)
 |
| tehulka.szm.sk |